Uprchlí uprchlíci aneb nevděčnost táhne světem

Měli zůstat tady, být nám vděční, naučit se česky a vychovávat děti podle našich kulturních hodnot. Měli dostat byt, práci, azyl. Měli právo na tlumočníka, právo být se svou rodinou, být v bezpečí. Proč to nevyužili? 

 Proč nejednali tak, jak jsme očekávali? Koho tím poškodili nejvíc? Své krajany, nás, sebe?

Uprchlíkem je někdo, kdo musel z politických, náboženských nebo bezpečnostních důvodů (např. kvůli válce) opustit svou zemi a dostat se do země bezpečnější. Tak takhle bych asi definovala uprchlíka dětem, které by se mne ptaly, kdo to je. Ale děti se neptají, děti to dnes dobře vědí, uprchlíci se skloňují ve všech 7 pádech. Ale co když uprchlík uprchne z bezpečné země někam dál? Tak, jak to udělala řada uprchlíků, kteří se dostali do České republiky (a nejen ti, co se sem dostali díky Generaci 21). Jak tohle vysvětlit?

Když jsem se přestěhovala na úplně jiné místo republiky, do vsi, kde pro mne byli všichni lidé cizí, zjistila jsem, jaké to je být „jinde“, kde se dodržují jiné zvyky, lidé mají jiný naturel a dodržují si od přivandrovalců odstup. Místní vás nikdy nepřijmou, jste věčnými cizinci, jste těmi „divnými“ a šeptají si o vás (a i kdyby to nebylo stejnou řečí, vyrozumíte, že to není nic lichotivého). Vím, jak je to těžké. Nevím ale, jaké těžké je to být „úplně jinde“. Jen tuším. Musí to být hodně drsné. Jiná řeč, jiná kultura, zájem médií… Stesk po tom, o co člověk přišel, když svou zemi neopustil dobrovolně.

Nechci soudit. Snažím si to představit. Zavírám oči. Prchám. Mám s sebou jen pár věcí. Jsem odkázaná na pomoc těch, které potkám cestou. Pokud mně a mé rodině šlo v rodné zemi o život, cítím úlevu. Ne nespokojenost. Cítím vděčnost, že mohu být někde jinde, že se se mnou někdo dělí o svůj prostor, o svůj blahobyt, že mi někdo pomohl „vytáhnout“ mě z válečného svrabu. Možná takové pocity cítíme my. Předpokládáme, že i „oni“ to budou cítit stejně. Že budou stejní, že se budou chovat stejně. Možná je to jinou náturou, jinou civilizací, jinou úrovní poznání a kultury. Možná jinde neznají vděčnost, tak jako lidé kmene Kwakiutl neznají slovo „děkuji“. Blbost, budeme je stále omlouvat? Vždyť jsme stejný druh!

O co těm lidem tedy šlo? Zachránit holý život? O lepší živobytí? Nebo o ještě lepší živobytí? Nebo radši o to nejlepší? Usmlouvat lepší podmínky? Místo prstu ruku?

Uvažovali skutečně o návratu do své původní vlasti? Není to tam tedy tak hrozné? Nešlo jim tam o život? Nebo to bylo jen zametení stop, které mířily rovnou na západ?

Přišli sem s tím, že tu zůstanou nebo už s tím, že se tu jen zdrží?

Učinili v Čechách tak negativní zkušenost, že zjistili, že tu nemohou zůstat? Chovali se k nim Češi nějak nenávistně?

Svým jednáním jednoznačně poškodili další krajany, kteří sem mohli přijít po nich. Mysleli na ně při svém rozhodování? Pochybuji. Lidé jednají vždycky sobecky. Když o nic nejde, tak se ještě mnozí dokážou ohlížet na druhé. Jde-li ale o vážnou věc, nikdo kolem sebe nekouká.

Vzpomněli si na lidi z Generace 21, na pořadatele akce, že jim způsobí problémy? Ne a i kdyby – bylo jim to jedno. Ať je za svou pomoc každý náležitě potrestán.

Nevím, ale asi si malují budoucnost v Německu růžověji. A o růžovou jde především, to ví i výrobci Barbie.

Když je Německo odmítne, bude je ještě ČR chtít? Dá jim azyl? Budeme se divit, když ne?

Jsme jací jsme, a proto se nás dotklo, že oni naší pomocí „pohrdli“ a nevděčně utekli pryč. A možná to není jen zklamání. Možná cítíme i vztek. Máme na něj právo? Možná jsme vložili do projektu naději, možná i své peníze, možná jsme přesvědčovali druhé, že to má smysl. Možná jsme jen přihlíželi. Přesto - cítíme se být podvedeni.

Kdo nás měl podvést? Věřím zástupcům Generace 21, že jednali z nejryzejších důvodů, měli snahu pomoci a pečlivě vybírali komu (vybírali ty nejohroženější, vybírali i s ohledem na to, aby příchozí zapadli mezi naše krajany, vybírali křesťany). Možná vše nebylo do puntíku skvělé, ale jejich práce si vážím. I oni měli očekávání. I oni jsou teď zklamaní. A zoufalejší jsou asi i proto, že to teď všem musí vysvětlovat. Nejdřív museli vysvětlovat, proč projekt chtějí, přesvědčit druhé lidi, vládu, aby se přesun uprchlíků mohl uskutečnit. Teď musí vysvětlovat, proč jednali druzí lidé tak a tak. Na to se těžko odpovídá. Těžko se obhajuje někdo, kdo vás samotné zklamal. Jsou to ti, co nás podvedli? Měli očekávat dopředu, že se někdo zachová tak, jak se zachoval?

Nelituji, že jsem Gen 21 podporovala. Radši budu někoho podporovat v dobré snaze a později litovat než odmítnout pomoc či zajímavou myšlenku na začátku. Co je nepochopitelného na tom, co se stalo? Prostě nevděčnost táhne světem, táhla vždycky a táhne i dnes spolu s uprchlíky. Nechci ale podmiňovat svou pomoc vděčností. Pokud nabízím, pokud dávám, nečekám přece nic zpět. Ani vděčnost. Navíc musím důvěřovat. Buď neziskovce nebo druhým lidem. Nebo se musím zvednout z křesla (či počítačové židle) a jít pomáhat sama. A to někdy nejde, třeba proto, že je to daleko, že to neumím, a nebo se mi prostě jen nechce.

Nikdo nás nepodvedl. Nikdo nám nesliboval, že lidé budou charakterní, loajální, skvělí… Lidé budou vždycky stejní – různí, proměnliví, plní strachu i snahy „získat víc“. Lidi budou dělat pořád stejné chyby. Pokud si sami nespálí prsty, nemůžou vědět, jaké to je. Jak to bolí. Kdo si neváží mála, nemívá někdy také nic. To je z Krkonoškých pohádek. Platilo to Trautenbergovi. Platí to i každému z nás.

Přeji uprchlíkům klidný život. Přeji jim bezpečný domov. Ne Indomeni. Calais, Zaatari… Uprchlický tábor není domov. Uprchlický tábor není skutečný život. Nechodíte do práce, neobděláváte půdu, o nic se nestaráte… Přeji všem, kteří bloudí Evropou, aby našli svůj skutečný domov. Místo, kde se budou cítit nejen bezpečně, ale i přijímaní, užiteční, smysluplní… Pořád si myslím, že ten nejlepší mohou najít jedině ve své původní zemi. Pokud se tam změní politická situace, skončí válka, zlepší hospodaření… Měli bychom naši pomoc napnout tímto směrem. Bude nás to zase něco stát? A co případné zklamání? Nevadí, jedno ještě unesu.